Těžké opevnění

Těžké opevnění

/Jiří Macoun, Československé pevnosti, CP Books, a.s. 2005/

Hlavním prvkem linie těžkého opevnění byl pěchotní srub, který vedl palbu hlavních zbraní (protitankové kanóny, těžké kulomety a někde i minomety) do palebné přehrady, tedy do boků postupujícího nepřítele.

Objekty těžkého opevnění byly mnohem lépe vyzbrojeny a technicky vybaveny. Jejich hlavním úkolem bylo zadržet na dlouhou dobu postup německé armády do vnitrozemí a umožnit československé armádě spořádaný ústup do slovenských hor. Těžké opevnění mělo být podle konečných opevňovacích plánů vybudováno jen na severním postavení od Bohumína na Moravě směrem po pohoří Krkonoše. V březnu 1938 Německo uchvátilo do té doby samostatné Rakousko. Československá armáda neprodleně započala s budováním těžkého opevnění i na jižní Moravě.

Stavební plány pro těžké objekty se vyhotovovaly pro každý objekt zvlášť. Proto v případě těžkého nemůžeme hovořit o nějakém vzoru. Objekt měl zpravidla jedno podzemní a jedno nadzemní (bojové) patro. Nejsilnější betonová stěna byla na straně k nepříteli. Hlavní výzbroj byla soustředěna ve střeleckých místnostech vpravo i vlevo. V krajině, která umožňovala útok nepřátelských tanků, byla střelecká místnost srubu vyzbrojena protitankovým kanónem spřaženým s těžkým kulometem a ještě jedním dvojčetem těžkých kulometů. Objekty v horských úsecích a v lesích, kde se nepředpokládal útok tanků, byly vyzbrojeny jen těžkými kulomety v různém počtu.

Pěchotní sruby měly i pomocnou výzbroj sestávající z lehkých kulometů, které chránily svou palbou střílny hlavní výzbroje nebo mířily na týlovou stranu objektu pro jeho kruhovou obranu. Další lehké kulomety byly umístěny v pancéřových zvonech, které vystupovaly nad střechu objektu a mohly zpravidla střílet i směrem k nepříteli. Hlavním úkolem vojáků ve zvonech však bylo pozorování okolí. Pěchotní sruby byly rovněž vybaveny několika granátovými skluzy.

Osádku srubu tvořilo 14 až 40 mužů podle velikosti objektu. Na rozdíl od řopíků měli vojáci ve srubu v podzemním patře prostor pro odpočinek. Na každé lůžko však připadali dva muži, což nebyl důsledek špatného plánování, ale šetřilo se tímto opatřením místem.

Dva vojáci se nikdy na jedné posteli nestísnili. Jeden z nich měl vždy službu. Ve srubu byla i umývárna a splachovací WC. (V té době byl splachovací záchod znakem pokroku, v bunkru se směl ovšem používat jen v boji. Před vypuknutím války chodili vojáci na latríny mimo objekty.)

Vodu čerpali ze studny vyhloubené ve spodním patře. Potravinové zásoby umožňovaly výživu po dobu 14 dní. Ve srubu byl i malý petrolejový vařič pro ohřívání jídla. Osvětlení zabezpečovaly elektrické lampy, kterým dodával proud agregát poháněný dieselovým motorem. Elektrické osvětlení bylo ovšem určeno jen pro bojové situace. V míru se svítilo petrolejkami nebo svíčkami.

Vzhledem k požadavku na dlouhodobou odolnost objektu v boji byly sruby československého těžkého opevnění vybaveny i zařízením proti chemickému útoku. Větrací soustava byla poháněna elektromotorem. Nasával vzduch poblíž vchodu do objektu a rozváděla jej do všech částí srubu. Při palbě jedovaté zplodiny ze střelného prachu ohrožují v uzavřeném objektu obsluhu zbraní více než činnost nepřítele. Dokonalé větrání stísněných prostor bylo naprosto nutné i v případě, že nepřítel nenasadil chemické zbraně. Kdyby ovšem k chemickému útoku došlo, obsluha strojovny by převedla nasávaný vzduch zvenčí do filtrů, které by ho zbavily jedovatých látek. Srub byl vybaven ve vstupu i dvojitými protiplynovými dveřmi. Při selhání strojního vybavení bylo možné srub větrat ručním pohonem ventilátoru, pouze však omezeným způsobem. Pro případ nejvyšší nouze měl každý voják ve srubu i plynovou masku.